“My Martínka radši moc nechováme, aby si na to nezvykl. Nechceme ho rozmazlit, tak ho odmalička učíme, že musí usínat sám,” vysvětluje mi mladá maminka Anežka. Strach z rozmazlení je velmi silný a setkávám se s ním často. Není divu. Naše kultura klade poměrně silný důraz na samostatnost dítěte. Jak to tedy udělat, abychom miminku naplnili jeho potřeby a zároveň ho zbytečně nerozmazlili?
A jaký vliv bude mít naše výchova miminka na to, jaké dítě z něj bude, až bude starší?
Chápu to. Nikdo nechce mít doma závisláka. Ani dítě, co nic neudělá samo a které budeme obskakovat do jeho 30 let (minimálně). A tak se někdy snažíme od malička osamostatňovat, radši ho moc nemazlit, učit ho zvládat stres apod. A netušíme, že někdy tím dosáhneme pravého opaku, a taky dalších efektů, které jsme třeba tak úplně nechtěli.
Troufnu si to napsat hned na začátku – miminko nerozmazlíme, když:
- budeme reagovat na jeho pláč vždy co nejdříve,
- ho budeme utišovat a mazlit, když nebude spokojené,
- ho přiložíme k prsu, když není spokojené, i když se kojilo před chvílí,
- s ním budeme spát ve stejné posteli a dovolíme mu, aby se uspávalo kojením,
- ho budeme nosit v nosítku nebo šátku,
- s ním budeme v (neustálém) kontaktu a ani
- nezačneme hned nastavovat režim kojení, přebalování, koupání a spaní.
Jak to můžu vědět? Pojďme si udělat malý výlet do evoluce.
Zhruba před 4 miliony let se naši předci chodící dosud po čtyřech vzpřímili. Antropologové mají několik teorií, proč se to stalo, ale v tuto chvíli je pro nás důležité hlavně to, že se to stalo. Protože to má velké dopady na porod. Pánev našich předků se změnila, takže porodní kanál, který byl dosud oválný a podélný, se stal zkráceným a rozšířeným. Spodní část kosti křížové máme od té doby širší a tlustší. Meredith F. Small to ve své knize Naše děti, naše světy (str. 37) popisuje takto: “Takže přesně tam, kde by měl být dutý porodní kanál, kterým může projít dítě, se křížová kost nebezpečně přibližuje k stydké kosti na přední straně pánve. Člověk se postavil na zadní, a proto musí jeho dítě během porodu absolvovat objížďku.”
Naši tehdejší předkové, australopitéci, byli ještě malého vzrůstu (dospělí něco přes 1 metr), a jejich děti byly tedy také menší než dnešní miminka. Jejich porodní váha byla okolo 1600 g. Proto prvotní vliv na porod nebyl tak významný. Jenže to se mělo změnit.
Před 1,5 milionem let došlo k náhlému nárůstu mozkové hmoty. “Mozek dospělého australopitéka měl 400 cm3, mozek prvního člena našeho rodu, Homo habilis, měl 750 cm3. To je nárůst skoro dvojnásobný. A další milion let poté se lidský mozek opět skoro zdvojnásobil na dnešních 1200 cm3. Z evolučního hlediska jsou to náhlé skoky,” popisuje Meredith F. Small.
Pánev ženy už se změnit nemohla, to by ženy nemohly chodit po dvou. Ale takto velké dítě nebylo možné porodit. Proto se udály další změny – dítě se rodí s nesrostlými fontanelami na lebce a během porodu se natáčí (a rodí se s pohledem na matčina záda). Proto může být lidský porod bolestivý a je u něj častější potřeba asistence než u porodů třeba opic.
Zároveň se těhotenství zkrátilo na dnešních zhruba 9 měsíců a děti se proto rodí extrémně nezralé. Prostě proto, že větší dítě bychom nebyli schopní donosit a porodit. A naše placenta také není schopná vyživovat dítě déle, než je obvyklá délka těhotenství.
Kdysi dávno jsme chodili po čtyřech. Měli jsme hlavu, která byla menší, a měli jsme boky, které byly větší. Porodní kanál byl velmi široký. Když lidé začali dosahovat vzpřímeného dvounohého držení těla, postupně se kosti měnily a porodní kanál se zužoval.Pak se stala další věc. Mozek se zvětšil. Zde nastalo porodní dilema. Jak bude moci nové lidské dítě vyjít z dělohy s tak velkou hlavou? Pomalu docházelo k jakémusi přirozenému výběru, že přežívaly ženy, které dokázaly rodit dříve. Protože pokud rodíte dříve, dítě je menší, a pokud je menší, může se dostat ven.
(Domenico Arturo Nesci, M. D., psychoanalytik a psychiatr ve filmu In Utero)
Možná si říkáte, že je to všechno zajímavé, ale co z toho plyne směrem k praktické péči o malé dítě?
Lidská mláďata, naše miminka, se rodí s mozkem zralým z 20 – 25 % a obrovsky ho rozvíjejí až po porodu. To je úplně jiné, než jak to mají naši zvířecí příbuzní. (Nejbližší příbuzný, šimpanz bonobo, rodí mláďata s mozkem zralým z 80%.) Proto v momentě, kdy se dítě narodí, můžeme mluvit o “čtvrtém trimestru”. Dítě první 3 – 4 měsíce života můžeme brát jako by bylo ještě v bříšku v tom smyslu, že je úplně v pořádku, když chce:
- mít neustálý přísun potravy a být na prsu skoro nonstop,
- být pořád v kontaktu s námi, nechce spát samo a je “neodložitelné”,
- nemít žádný režim a řídit se potřebami tady a teď,
- abychom plnili jeho přání ihned.
Takové dítě se chová naprosto zdravě. My rodiče se někdy snažíme vychovávat děti ve věku, kdy by se jiná mláďata ještě zdaleka ani nenarodila. Naše požadavky na to, jak se má kojit, spát, chovat, jsou často nerealitická. A nejlepší prostředí, kde se dítě může rozvíjet, je na hrudi matky. Tak to je od přírody nastavené. Více o potřebách novorozenců se můžete dočíst v tomto článku.
James McKenna, americký biologický antropolog, toto spojení popisuje na příkladu spánku a usínání: „Názory mnoha pediatrů a „odborníků na dětský spánek“ na to, jak má normální spánek kojenců vypadat a představa samostatného usínání nás s manželkou šokovaly. Už tehdy nám bylo jasné, že se jedná o kulturní konstrukt nepodložený realitou.”
A jaké to naše dítě bude, když budeme reagovat na jeho potřeby? Podle autorů knihy Kontaktní rodičovství Williama a Marthy Searsových kontaktně vychovávané děti:
- Jsou zdravější
- Jsou chytřejší
- Lépe rostou
- Lépe se chovají
- Mají důvěrné vztahy (i s rodiči)
- Lépe spolupracují
- Jsou empatičtější
- Jsou naplněné, sebevědomé
A bude na nás viset už navždy?
Bojíme se, že dítě si na to zvykne. Že už ho neodložíme. Ale na co si to dítě vlastně nemá zvyknout? Na lásku, na pocit bezpečí, na to, že máma tu je proto, aby mi pomáhala? Hezky to popisuje moje kolegyně Tereza Mynářová na svém blogu (IG @najitsicestu): “Jak by bylo komukoli z nás ve vztahu, ve kterém by nám partner dávkoval tulení, polibky a vůbec svou pozornost? Pokud by nám občas řekl, že se nám věnoval před hodinou, tak “pokud teď něco potřebuješ, dej si tady cukřík, uklidni se u svého oblíbeného plyšáka… protože ti přece nebudu dělat otroka.” Trochu vyhrocené, ale copak to u miminek funguje jinak?”
Děti tedy nebudou samostatné a jisté navzdory tomu, že se jim hodně věnujeme, ale právě proto. Protože vědí, že mají jistý přístav, kam se mohou kdykoli vracet, budou se chtít vydávat dál do světa bez nás.
Vaše miminko je maličké jen pár měsíců, využijte je k tomu, abyste spolu dosáhli co nejhlubšího vztahu právě pomocí neustálé fyzické blízkosti a kojení na požádání. Umožní vám to dosáhnout navázání, které vám výrazně pomůže zvládat výchovu dítěte v pozdějším věku a vašemu dítěti to poskytne sebevědomí a jistotu, ze které bude čerpat celý život.
(z webu mamila.sk)
Zajímá vás o potřebách dětí více? Mrkněte třeba na tyto články: