“Chápu, proč je důležité svoje dítě kojit na požádání. A vím, že ho tím nerozmazlím. Ale kdy ho začnu vychovávat, kdy ho budu učit, že ne všechny potřeby se mohou uspokojit hned? Co když promeškám ten okamžik?” ptá se 32letá Veronika.
Když je dítě malé, výchovou je vlastně péče o něj a naplňování jeho potřeb. Potřeby dítěte jsou v době, kdy ještě dítě není schopno rozumět intelektuálním vysvětlením, uspokojovány především fyzickým způsobem. Autoři konceptu kontaktního rodičovství / vztahové výchovy manželé Searsovi, definovali několik bodů, jedním z nich je i kojení. To se ale netýká jen novorozenců. Také starší děti řeší kojením mnoho problémů a získávají to, co potřebují, ačkoli to třeba samy ani neumí pojmenovat.
Jeden důležitý podnět, který děťátko kojením získává, je třeba vůně maminčina těla. Čichové podněty jsou pro dítě nesmírně důležité a zlepšují jeho chování, protože v těle děťátka se začne tvořit oxytocin, vztahový hormon.
Dítě, které se předčasně odstaví, přijde o možnosti řešit věci kojením. Zároveň v tu dobu ale ještě není zralé na to, aby je umělo řešit jinak a mnohé z nich si dokonce si nedokáže ani uvědomit a pojmenovat. Z toho pramení frustrace, která může mít opět za následek horší chování.
Kojení buduje u dítěte základní důvěru, kterou když se ji podaří vybudovat, dáváme dítěti vklad do celého jeho dalšího života. Kojení také ženě umožňuje rozvíjet schopnost rozpoznat potřeby dítěte a naplňovat je. William Sears píše: „Jako psychoterapeut jsem si všiml, že kojící matky lépe soucítí se svými dětmi.“ Spolu s fyzickým kontaktem, nošením, společným spaním a reagováním na pláč je kojení nástroj vztahové výchovy. Kojení je výchova.
Když kojíme podle potřeb dítěte a ne podle hodin, nesledujeme intervaly, ale svoje dítě a to, co potřebuje, významně tím posilujeme náš vzájemný vztah. A to je tajemství vztahové výchovy – ne, že učíme dítě vymýtit špatné chování a nahradit ho dobrým, ale že budujeme vztah. A dítě s důvěrným vztahem k rodiči se začne chovat dobře.
Maminka šestnáctiletého Davida popisuje čas, kdy její syn začal sám řídit auto: „Uvědomila jsem si, že to bylo právě kojení (…), co mě připravilo na tento okamžik. Kdysi dávno, kdy jsem věřila svému dítěti, že mi dokáže říci, co potřebuje, a věřila jsem sama sobě, že dokážu naplnit jeho potřeby – ty nejzákladnější potřeby pro život – tehdy jsem se připravovala na dobu, kdy svým dětem budu muset důvěřovat, že dokáží vyrůst, a budu muset věřit sama sobě, že jim to dovolím.“ Není to nádherný most přes 16 let života s dítětem?
Ale co když je už dítě starší?
Když přijdeme o tyto možnosti naplňování dětských potřeb, často nevíme, jak nastalé situace řešit. Dosud jsme využívali třeba kojení a nošení. Co dál? Přichází otázky jako co se stane, když nezačnu nastavovat hranice? Nerozmazlím dítě? Jak ho naučit na odměnu a trest?
Znovu, vztahová výchova je jiná: jejím cílem není předělat dítě, aby se chovalo správně a ne špatně, ale vztah. A důsledkem toho vztahu bude dobré chování.
Potřebujeme se naučit rozlišit, co můžeme ovlivnit. A zaměřit se na to dobré a na pozitivní formulace, protože to buduje vztah. Zkusme si všimnout, jak často za den dítěti řekneme nějakou ne-formulaci jako nedělej to, nebouchej ho, nech toho apod. Zkusme postupně tyto formulace nahrazovat pozitivním slovníkem: místo napomínání, co nemá dítě dělat, mu zkusme pomoci s tím, co má dělat. Takový přístup se postupně dá naučit a pomůže i tomu, že my sami uvidíme dítě v pozitivním světle a opět posílíme vzájemný vztah.
“Jen málo rodičů projde dětstvím svého potomka, aniž by museli poslouchat, že svou zvýšenou pozorností dítě určitě rozmazlí, nebo že se nechají dítětem manipulovat,” píšou ve své knize Kontaktní rodičovství William a Martha Searsovi.