Téma z podpůrné skupinky při kojení – vztahová výchova. S kojením to na první pohled nesouvisí, ale když se podíváme na kojení v kontextu vztahové výchovy, dává to smysl. Se ženami na skupince jsme řešily, jak se domluvit s dítětem a jak budovat dobrý vztah, i když je už dítě trochu starší, ne novorozenec. Má vlastní hlavu a vlastní představy, pohybově už je velmi schopné a leccos dokáže samo.
Vytvořit rámec pro úspěch
Ve výchově nám velmi pomůže, když budeme předem vytvářet podmínky takové, aby dítě uspělo. Ve skutečnosti to často děláme přesně naopak. Zkusme si představit nějakou situaci, kde se nám opakovaně nedaří. Příkladem může být třeba odchod z domova. Chceme, aby se dítě obulo, víme, že už to umí (už to třikrát udělalo), a tak vydáváme příkazy, na které dítě nereaguje. V nás roste nervozita, jak ubíhá čas. Říkáme dítěti, že už opravdu musíme jít, protože jinak přijdeme pozdě, slibujeme, hrozíme, vyhrožujeme a dítě stejně nic. Skončí to scénou, křikem, násilným obouváním a pláčem. Dítě neuspělo a ani my se necítíme úspěšně. Náš vztah to rozhodně neposílilo. Často je to podobné. A my příště opět vytváříme stejné podmínky, tedy rámec pro neúspěch.
Jak to změnit? Klíčem je vytvořit rámec pro úspěch. A zaměřit se na to, co jsme schopni změnit. Budou to podmínky, které tvoří naše očekávání, a komunikace.
Dvě klíčové podmínky
Naše očekávání toho, co má dítě umět, jsou často velmi nerealistická a neodpovídají věku. Když se nám podaří jich zbavit, ušetříme si velmi mnoho nervů a starostí. To, že se dítě už někdy třikrát obulo, ještě neznamená, že má tuto dovednost osvojenou. Je v procesu osvojování. Ten je dokončený až ve chvíli, kdy dítě danou dovednost zvládá opakovaně, samostatně a automaticky.
Na některých dovednostech je to vidět lépe – třeba učení chůze. Na začátku se dítě plazí, leze, staví, obchází nábytek, dělá první krůčky apod. A všem je jasné, že když dítě ujde pár kroků samostatně v prostoru, ještě neumí úplně chodit. A nikdo po něm nechce, aby od nynějška už chodilo všude samo a přestalo jezdit v kočárku nebo se nosit v nosítku. Následuje dlouhá fáze, kdy dítě postupně ujde delší a delší vzdálenosti a kdy ještě potřebuje velmi mnoho naší pomoci. A je naprosto na místě mu ji poskytnout. To, že v tuto chvíli vodíme třeba dítě za ruku, není rozmazlování, to je jasné. Neomezujeme tím jeho samostatnost, ale dáváme adekvátní podporu v době, kdy ji dítě potřebuje.
Ale s jinými dovednostmi to funguje stejně. Třeba to zmíněné obouvání – jestliže si dítě pravidelně neobouvá boty samo, ještě s tím potřebuje pomoci. A i tady je to v pořádku a není to rozmazlování.
(Malá kojící vsuvka – někdy očekáváme, že když dítě např. zvládlo, a třeba i vícekrát, usnout s tatínkem, znamená to konec kojení na uspávání. Ve skutečnosti to tak ale bývá málokdy. I samoodstavování je velmi pozvolný proces.)
Komunikací změníme také velmi mnoho. Začněme tím, že přestaneme dávat příkazy a zákazy. Zapojme hravost. Nesnažme se o dlouhé vysvětlování, ale využijme toho, co naše dítě zajímá a co ho baví. Budou nožičky auta, co se zaparkují do garáží – botiček? Nebo se dítě bude smát, když mu začneme obouvat ručičky a bude křičet, že nene, obouvat se mají nožičky a nastavovat je? Nebo zkusíme kouzlo, kdy zavře oči a po otevření budou nožičky obuté? Nebo budou botičky mluvit a budou chtít spapat nožičku? … Neexistuje univerzální návod, každé dítě je jiné. Zapojme hravost a fantazii.
PhDr. Petra Winnette, Ph.D. píše v předmluvě ke knize Manuál hravého rodiče Alžběty Hláskové: „Dítě není malý dospělý. Dospělá řeč a dospělé argumenty, dospělá logika je malým dětem zcela nedostupná. Přesvědčovat malého Honzu, že si musí vzít šálu a čepici, protože nastydne, vyzkoušely generace maminek. A víme, že neúspěšně. Tak proč si nezahrát na Eskymáky a polárníky?“
Takovým způsobem komunikace, na rozdíl od příkazů a zákazů, posílíme vzájemný vztah a pouto. A to je ve výsledku pro výchovu daleko lepší, než okamžité uposlechnutí příkazu.
Andrea Poloková píše: „Je potřebné udělat ještě jeden krok – vytvořit si záložní plán, jak budeme reagovat,když se nenaplní naše očekávání výsledku změny, kterou jdeme udělat. (…) Ve výsledku je důležité se nadále soustředit na vztah, ne na naše představy. I ten nejlépe naplánovaný plán nám totiž dokážou zrušit naše očekávání. Reakce plná zklamání potom brání zeptat se na důležitou otázku: Co naše dítě v tu chvíli potřebovalo?“ (e-book Vzťahová výchova)
Co říkáte, neuleví se vám, když zhodnotíte svá očekávání a zamyslíte se nad tím, jak s dítětem hravěji komunikovat?