„Tak co, maminko, jak nám jde kojení?“ “To byste ale neměla dělat, maminko.” “Maminko, my na to tady máme systém, víte?” Zní to někdy laskavě, skoro až medově. Maminky jistě jsme a je to krásný titul a uznání nového statusu. Proč mě tedy jako laktační poradkyni toto oslovení (téměř) nikdy neuslyšíte vyslovit? Pojďme si to více rozebrat…
Kde se tohle oslovení vlastně vzalo?
Oslovení „maminko“ v porodnici, u pediatra nebo na poradenství není jen nevinný zvyk. Je to pozůstatek doby, kdy bylo zdravotnictví postaveno na paternalismu – lékař byl ten, kdo ví všechno, a žena byla „objekt péče“. V socialistických porodnicích se individuality nenosily. Všechny ženy měly stejné košile, stejný režim a stejné jméno: Maminka. V nemocničním žargonu tak mohla být žena vnímána jen jako nádoba na dítě nebo zdroj mléka, protože byla odvedena pozornost od individuálního zdravotního a psychického stavu každé jedné z nich.
Oslovením “maminko” se totiž z dospělé, kompetentní ženy stává tak trochu dítě. Proces, kterému se říká infantilizace. Jako bys s porodem odevzdala své tituly, své zkušenosti, svou profesi, své další role a dokonce i své jméno a stala se jen „funkcí“. V kombinaci s tím, že jsi v noční košili, nejspíš máš poporodní krvácení nebo jsi fyzicky obnažená, to může být obzvláště citlivé. Zdravotníci mají někdy pocit, že vytvářejí familiárnost, vřelé a přátelské prostředí, ale takto to nemusí cítit každá žena. Mimochodem, ze stejných důvodů se v domovech seniorů nemá používat oslovení babičko / dědečku.
Oslovení “maminko” vnáší nerovnováhu do vztahu lékař – pacient, který by měl být založený na vzájemném respektu. Pokud lékař říká ženě “maminko” a ona jemu “pane doktore”, staví ji tak trochu do role dítěte, o kterém rozhoduje moudrý dospělý. V této hierarchii není žena tím, kdo o sobě rozhoduje, ale tím, kdo poslouchá (a s kým se mnohem snáze manipuluje).
Dalším důvodem, proč lékaři a sestry často používají “maminku” může být prosté zjednodušení, rutina nebo i tradice (“takhle se to dělalo vždycky”). Nemusí za tím být zlý úmysl, ale následky mohou být docela velké – ať už v tom, jak se “maminky” budou cítit nebo v tom, jak k nim lékaři a sestry budou (byť i nevědomě) přistupovat.
Proč o vás mluvím jako o klientkách a ženách?
1. Vaše jméno je vaše kotva
Porod a začátek kojení je obrovský emoční i fyzický vichr. Všechno se točí kolem miminka. Moje role je tu ale být pro ženu. Oslovit ji jménem pro mě znamená znamená říct: „Vidím tě. Vidím Alenu, Petru, Lucii. Vidím dospělou ženu, která prochází náročným obdobím, a respektuji její identitu.“
2. Mateřství není vaše jediná hodnota
Všimli jste si, že tatínkům se v porodnicích sice občas řekne „tatínku“, ale mnohem častěji si zachovávají svůj společenský status? Jsou to dál „páni inženýři“ nebo prostě „páni Novákové“. Jejich identita muže zůstává nedotčena. U žen se často předpokládá, že se v mateřství úplně rozpustí. Já vás v tom rozpustit nenechám.
3. Profesionální partnerství místo školky
Kojení je dovednost a vztah mezi vámi a dítětem. Abychom spolu mohly efektivně pracovat, potřebujeme být partnerky. „Maminka“ je oslovení pro rodinný kruh. V profesionálním vztahu laktační poradkyně a klientky patří úcta a dospělý přístup. Nechci, aby se moje klientka cítila jako žákyně, která má poslouchat instrukce, ale jako informovaná žena, která dělá vlastní rozhodnutí.
Když „maminka“ bolí
Jako laktační poradkyně vím, že ne každá žena se hned po porodu cítí jako „šťastná maminka“. Jsou situace, kdy je toto oslovení vyloženě zraňující: třeba při poporodním blues nebo depresi, když se cítíme pod tlakem své nové role, když jsou začátky náročné a vůbec ve všech křehkých a bolestivých okamžicích.
I v takových chvílích je jméno bezpečným přístavem. Jméno netlačí. Jméno nehodnotí.
Kojení s respektem k ženě
Na mém webu a v mé poradně jste ženy, klientky, hrdinky svých příběhů. Máte jména, máte své osudy a mateřství je jen jedna (byť velmi zásadní) z vašich mnoha vrstev.
Chci, abyste kojily v pohodě. A ta pohoda začíná tím, že se ke svému tělu a ke své nové roli postavíte jako sebevědomá žena, která ví, kým je. Manžel nebo děti vás oslovují maminko? Jasně, to je naprosto v pořádku, protože to má zcela jiný náboj i kontext. Je to intimní, citové označení. Rozdíl je v tom, kdo tuto roli uděluje.
Já jsem manželka, dcera, učitelka, lektorka a teď i matka. To všechno jsou moje role. Ale moje identita je moje jméno. V nemocnici, kde ztrácím soukromí i kontrolu nad svým tělem, je moje jméno to jediné, co mi zbývá. Když mi ho vezmou a nahradí rolí “maminka”, cítím se, jako by mě vymazali.
A jak to máš ty? Cítíš se v oslovení „maminko“ jako v bavlnce, nebo tě v něm něco škrábe? Budu ráda, když mi napíšeš!