“Přemýšlím o tom, jaké důsledky mělo nekojení nebo kojení jen v řádu měsíců na naši generaci. Já dcerku kojím již po 2 roky a téměř denně ji nosím v nosítku. V čem je ten rozdíl? Proč mám tendenci a touhu takto dceru vychovávat, když jsem já byla vychovávána jinak? Je to v množství oxytocinových receptorů, kterých má naše generace méně?” píše maminka Alice.
Není to jen otázka oxytocinových receptorů. Mozek jako celek se vyvíjí odlišně a vypadá jinak. Potenciál pro depresi i další psychiatrické poruchy je změněný – a to je jen začátek. Zásadní problém spočívá v tom, že tyto vlivy lze v epidemiologických studiích poměrně snadno kvantifikovat, ale u jednotlivce je obtížné konkrétní dopady přesně určit, protože jde o velmi složitý, multifaktoriální jev. Potenciál pro různé problémy se kombinuje s genetickými vlohami a vlivy prostředí, což společně vytváří jedinečný mix. Koho to zajímá více, doporučuji knihu Matta Ridleyho Nature via Nurture: Genes, Experience and What Makes Us Human.
Často slyšíme argument lidí, kteří nevnímají význam kojení, a říkají: „Já jsem kojený nebyl a jsem v pořádku.“ Problém je, že pojem „v pořádku“ vychází ze standardů společnosti, která se sama na kojení příliš nespoléhala – člověk se srovnává s jinými, kteří také nebyli kojeni, a mají podobné zkušenosti jako on. Z epidemiologického pohledu je ale zřejmé, že dnešní společnost vykazuje vysoká čísla deprese, nespavosti, alergií, kožních problémů, rakoviny prsu a dalších zdravotních obtíží.
A co se týká Alicina záměru nosit a kojit své dítě – ano, má ho, ale zamysleme se nad celkovým kontextem: Kolik lidí své děti skutečně nosí a kojí? Pořád jen menšina. Kolik je těch, které je třeba přesvědčovat, že nošení dítěti neškodí?
Dále je třeba podívat se na jemnější důsledky nedostatku kojení pro naši generaci: Všimněme si, jak těžké je pro mnohé matky nabýt jistoty, že vztahová výchova je správná cesta a že jejich dítě bude v pořádku. Jak dlouho trvá většině matek, než se opravdu spolehnou na svou intuici – někdy až měsíce po porodu, nebo dokonce až s druhým dítětem.
A pokud žádný jiný argument není dostačující, tak pak tento: Uvědomme si, jak silnou potřebu mají matky diskutovat o kojení, nošení a výchově – pořád se ujišťovat, že je to správné, i když jsou to věci, které by měly plynout přirozeně, samy od sebe.
(podle textu Andrey Polokové)
Koncept kontinua
Velmi zajímavou a ve své době naprosto revoluční publikaci na toto téma vydala v roce 1975 americká psychoterapeutka Jean Liedloffová. Kniha Koncept kontinua přinesla zcela nový pohled na péči o děti. Liedloffová západnímu světu představila zásadně odlišný přístup, který vycházel z jejích pozorování během expedic mezi jihoamerické indiány. Pozorování shrnula zejména z psychoterapeutického hlediska a poukázala na to, že neuspokojené potřeby v raném dětství mohou stát u kořenů celoživotního hledání „štěstí.“ Po dlouhodobém kontaktu s indiány kmene Yekuana vytvořila teorii „konceptu kontinua,“ podle níž je člověk, zejména miminko, evolučně předurčen k určité poporodní zkušenosti, která je nezbytná pro optimální fyzické, mentální a psychické zdraví. Tato zkušenost by měla zahrnovat:
- nepřetržitý fyzický kontakt s matkou nebo pečující osobou, spánek v těsném kontaktu s ní, dokud se dítě samo nerozhodne kontakt přerušit,
- kojení „na požádání“ – tedy kojení v reakci na signály dítěte,
- neustálé nošení v náručí matky nebo jiné blízké osoby, což dítěti umožňuje spát, kojit se a pozorovat činnosti matky či okolí až do věku, kdy začne samo lézt,
- okamžitou reakci na projevy nespokojenosti (mručení, pláč…) a snahu uspokojit jeho potřeby bez posuzování jejich důležitosti, přičemž dítě není středobodem pozornosti,
- možnost být běžnou součástí života dospělých a nejprve ho pozorovat, postupně se do něj zapojovat a přirozeně se začleňovat.
Liedloffová ve své knize označuje tento přístup jako „správný“ a staví jej do kontrastu s přístupem moderní společnosti, který často zahrnuje:
- traumatické oddělení dítěte od matky po porodu a jeho umístění na novorozenecké oddělení, kde místo kontaktu s matkou zažívá stres spolu s dalšími miminky,
- spánek doma ve vlastní postýlce, často v jiné místnosti, a mnohdy až poté, co dítě usne vyplakáním,
- krmení v pevně stanovených intervalech, často bez ohledu na potřeby dítěte, nebo utišení pomocí dudlíku,
- izolaci od běžných činností dospělých, umístění do speciálních prostor (kočárek, postýlka, kolébka, ohrádka), kde mu je poskytována nedostatečná stimulace prostřednictvím hraček nebo jiných předmětů,
- časté ignorování potřeb dítěte dospělými, jejich podceňování nebo dokonce trestání dítěte za to, že vyžaduje naplnění svých potřeb, například pláčem.
Podle Liedloffové, pokud dítě v raném dětství nezažije zážitky, které od života očekává, zůstávají jeho potřeby nenaplněné, což se může projevit v jeho budoucím životě. Ve společnosti „moderního světa“ to podle ní často vede k celoživotnímu hledání „štěstí“ a ke kompenzacím nenaplnění z dětství, jako je užívání drog nebo problematické vztahy. Naopak, naplnění potřeb v rámci „kontinua“ podporuje zdravý a vyrovnaný vývoj dítěte a šťastné dospívání.